Jan Palach: Sebevrah, který mě neoslovuje

Zítra uplyne 43 let od sebeupálení Jana Palacha. Stálice místních blogů Josef Havránek se pozastavuje nad nepochopením tohoto činu ze strany dnešních mladých lidí. Ano, ani já takový čin neobdivuji…

Pan Havránek mimo jiné píše: ,,Tihle tiší hrdinové nepohnuli dějinami, ani nemohli - nebylo to v lidských silách - jen podstoupili tu nejvyšší možnou oběť za svobodu své země. Nic většího už nabídnout nešlo!´´ (Jan Palach a spol., 15. 1. 2012, http://josefhavranek.blog.idnes.cz/c/241086/Jan-Palach-a-spol.html)

Podle mého soudu však činy Palacha, Zajíce a dalších nejsou správným pojetím oběti. Pravé mučednictví spočívá v tom, že člověk odmítne kompromis se zlem, nějaký menší či větší ústupek od pravdy, aby se sám vyhnul nějaké nepříjemnosti.

Když někdo nevstoupí do KSČ a tím přijde o možnost pracovního povýšení, pak je to jistě oběť pro čisté svědomí. Když nějaký lékař či vědec po nocích bádá, aby objevil nový lék, je to záslužná oběť pro lidstvo. Když muž odmítne ustoupit zlovolnému panovníkovi a přijde kvůli tomu o hlavu, pak je to mučedník pro pravdu. Když se žena odmítne podvolit sexuálnímu násilníkovi a v důsledku toho je zabita, je to mučednice čistoty.

Oběť je dobrovolné přijetí kauzální nepříjemnosti, mučednictví pak poznáme podle toho, že vykonavatelem zla je někdo jiný. Mučedník nejde se svým trýznitelem na kompromis a v důsledku toho zahyne. Ovšem krev zůstává na rukou mučitele, zabitý nerozhodl o tom, že k té smrti musí dojít. (Poslední a nezvratné rozhodnutí o zločinu samém ostatně zůstává na svědomí trýznitelově.) Mučedník pouze zastává postoj: ,,Mám-li odvracet hrozící zlo za cenu podílnictví na jiném (třeba i menším) zlu, říkám ne.´´

Jenže oběť Jana Palacha nebyla tohoto charakteru. O tom sebeupálení rozhodl on sám. Chtěl vyburcovat národ zlomený sovětskou okupací a nastupující normalizací. Ale ztracený mladý život nelze přičítat sovětským okupantům a jejich českým přisluhovačům, jakkoliv nad těmito lze vyjádřit opovržení. Moje matka kdysi viděla na vlastní oči ženu, která se z protější budovy vrhla z okna. Na protest proti nevěrnému manželovi. Lze tu manželovu nevěru odsoudit, nelze však ho žalovat z　vraždy.

Sebevražda je těžkým zločinem, zdá se mi, že těžším, nežli je vražda. Napravený vrah ještě může vykonat dobro, ale sebevražda je zločin proti lidské svobodě. Jedním svobodným rozhodnutím sebevrah odmítá veškerou svou další svobodu. Navíc se v případě Jana Palacha jednalo o čin, který byl návodný pro další mladé lidi. Mám dojem, že nějakého demonstrativního sebeupálení jsme byli svědky i v　době porevoluční, a tak špatný příklad trvá. Sebevražda zůstává sebevraždou a právě glorifikace Jana Palacha vnáší do hlav mladých lidí nebezpečný zmatek.

Znám příběh muže, který v době velmi nedávné, tváří v tvář existenčním potížím, spáchal sebevraždu a byl ve svém bytě nalezen po několika týdnech v　pokročilém stádiu rozkladu. Ani on nemůže být ctěn jako oběť současného režimu a to byly jeho lidské potíže asi větší, než tehdejší potíže mladého Palacha. Dokonce si ani nejsem jist, zda byl Jan Palach za své aktivity vyloučen z fakulty, což pořád není větší průšvih, než nemít na nezbytné životní náklady.

Situace, kdy sáhnutí na svůj život vnímám jako diskutovatelné (a snad i ospravedlnitelné), je třeba ta, kdy je člověk mučen ve válečném zajetí a cítí nebezpečí, že by pod dalším poryvem mučení prozradil úkryt svých spolubojovníků či jinou důležitou informaci. Z hlediska principu dvojího účinku pak mohu podobně diskutovat efektivně mířený sebevražedný útok ve válečném konfliktu.

Ovšem Jan Palach v takové výjimečné situaci nebyl. On svým zapálením komunismus nijak přímo neoslabil a jestli snad nepřímo pohnul srdce lidí, přijde mi takové jednání neospravedlnitelné, jako samozvaná snaha někoho dojmout. Zda jde o národ pokoušený kolaborací (případ Palachův) či zástup mužů potýkajících se s pokušením nevěry (případ skákající ženy), na tom už podle mého názoru příliš nezáleží.

Kdyby Jan Palach takto trapně nezahynul, asi by měli demonstranti v roce 1989 o několik idolů méně. Ale také by na straně svobody bylo o několik živých, přemýšlivých a angažovaných lidí více. A takových si už vážit dovedu.